Pokud si projdete psaná média za poslední tři týdny, zjistíte zvláštní věc, v Egyptě na ulici stojí proti sobě hodní umírnění islamisté a zlá totalitářská armáda. Ano, takto pojmenovávají aktéry egyptského konfliktu české média. Zřejmě vycházejí z postojů vedoucích činitelů EU a pana prezidenta Obamy, kteří se hodných umírněných islamistů zastávají, protože hodní umírnění islamisté se na ulici dožadují dodržování demokratických principů. Vždyť ta zlá totalitářská armáda odstavila od moci hodného umírněného islamistu, demokraticky zvoleného ve volbách a nahradila ho vládou vojenské junty.
„My, obyvatelé Egypta, hodní umírnění islamisté, chceme návrat demokracie a návrat našeho hodného, umírněného islamisty, demokraticky zvoleného prezidenta!“
Dá se proti tomu něco namítnout? Dá se zaujmout opačný postoj? Může si nějaký politik v umírněné demokratické zemi, jako je např. Německo, Francie nebo Česko, dovolit nepodpořit požadavky hodných umírněných islamistů? Může si dovolit nějaký novinář jít proti proudu a nepsat o armádě jako o vojenské juntě, která si uzurpuje moc? Může, ale riskoval by, že bude odsouzen a peskován a že bude muset svůj postoj vysvětlovat a bude muset pokládat na stůl jeden argument za druhým. Ti ostatní žádné argumenty pokládat na stůl nemusí, nemusí nic vysvětlovat. Je přece správné, odsoudit střelbu do civilistů, je přece správné odsoudit sesazení demokraticky zvoleného prezidenta, je přece správné postavit se za umírněné islamisty, vždyť by místo nich mohli být na ulici jiní islamisté, radikální!
A v tom je ten vtip. Oni už totiž na ulicích egyptských měst stojí, pochodují a útočí radikální islamisté! Ano, jsou to i ženy a děti. Ano jsou to prostí lidé z malých měst a vesnic, kteří přijali pozvání vůdců hodných umírněných islamistů, aby podpořili jejich požadavky. A naše hlavy to neberou, nejsme schopni jen tak přijmout myšlenku, že prostí lidé z venkova a z malých měst, rolníci a řemeslníci, mohou být využiti radikálními islamisty jako lidský štít nebo dokonce jako svatí bojovníci.
Seděl jsem před pár lety v káhirské pouliční kavárně s otcem svého koptského kamaráda. V kavárně bylo hodně živo, chodilo do ní hodně mladých lidí, studentů a studentek. Pokuřovali jsme šíšu a popíjeli silný sladký čaj s mátovými lístky. Noční Káhira bzučela tím svým naprosto jedinečným hlukem, směsicí troubení aut, hluku motorů a křiku lidí. Říkám tomu Káhirská symfonie, protože takový zvuk nemá žádné jiné velkoměsto na světě. Byla pohoda a čas se vlekl tím správným tempem. Starý kopt mi vykládal proč je šťastný, že má Egypt silnou a nezávislou armádu:
„Největší rozdíl mezi křesťany a muslimy, nejen tady v Egyptě je, že křesťané nemají a asi už nikdy nebudou mít svaté bojovníky, kdežto muslimové jich mají, kolik potřebují. Mladý chudý křesťan se snaží najít práci, nějakou obživu, něco, čím by rodině přispěl k přežití. Mladý chudý muslim jde do mešity a stane se z něho svatý bojovník, protože za jeho chudobu může nějaký nevěřící, nebo Západ. Anebo jde do armády, kde dostane oblečení, stravu, střechu nad hlavou a malou mzdu, kterou posílá domu. Bez armády tu běhalo dvakrát tolik svatých bojovníků. A armáda stojí proti svatým bojovníkům za nás, když žádné své svaté bojovníky nemáme.“
Znělo mi to tehdy trochu zaujatě, zamotaně a přehnaně. Teď se mi zdá, že měl starý kopt pravdu. Hodní umírnění islamisté několikrát zapálili jeho kostel a dnes ho hlídá armáda, to mladí vojáci, kteří by jinak byli v mešitě a učili se, že za jejich bídu mohou nevěřící a Západ.
Egypt je velká a lidnatá země. Egyptská společnost má mnoho vrstev, s mnoha naprosto odlišnými zájmy. Udržet takovou společnost v relativním klidu je nesmírně těžké. Evropská nebo Americká pravidla nefungují a roubovat je na takovou společnost je sociální inženýrství, které může vézt jen ke kolapsu. Egypťané stáli desítky let na straně Západu, drželi na uzdě radikály, kteří chtěli vymazat Izrael z mapy světa. Zaslouží si, abychom jim alespoň drželi palce a nehráli s politiky pokryteckou hru na demokracii a spravedlnost. A Egyptská armáda si zaslouží spíš respekt a uznání, než pokryteckou kritiku.
