Tak končil můj blog, napsaný před necelými dvěma roky. Nic se za ty dva roky nezlepšilo, ba naopak. Afrika, Arábie i Asie se velmi přiblížila. Počet emigrantů z těchto území roste geometrickou řadou a především Jih se dává do pohybu směrem k nám. Dva roky jsou z hlediska dějin jen časovým prachem, úsekem pod rozlišovací schopnosti dějin. Kdo si na tyhle dva roky za pár desítek let vzpomene. Jenže já nejsem dějiny, já ty dva roky prožil, protrápil se jimi, sem tam se i proradoval a prožil jsem je na vlastní kůži. Na vlastní bílou kůži. I když jsem se snažil vystavovat ji slunci, jak to jen šlo, zůstala bílá, a i když se to na první pohled nezdá, ovlivňuje barva mojí kůže moje postavení na světě.
Dny bílého muže jsou sečteny. Ještě vyjednáváme, ještě se bráníme, ještě bojujeme (alespoň někteří), ale nejde o víc, než o odklad. Když budeme mít štěstí, bude to odklad o několik generací, ale pokud necháme vládu v rukou lidí, kteří využili naší naivní představy o demokracii a vedrali se do čela a vládnou našemu světu bez jakékoliv vize, jen s touhou udržet si moc a výhody z toho plynoucí, může se nám přihodit, že období bílého muže skončí velmi rychle.
Když jsem na cestách, bavím se rád nejen s obyčejnými lidmi na ulici, v hospodě, v zapadlých vesnicích a mimo hlavní třídy měst, ale snažím se hovořit i se vzdělanými mladými lidmi, rozmlouvat s nimi o jejich pocitech, představách o světě, snech a touhách. Mladí Asiaté, Arabové, Afričané, Latinoameričané mají kupodivu mnoho společného. Nejsou ještě rozežíráni nenávistí a nesnášenlivostí jako jejich rodiče, ale všichni do jednoho si myslí, že bílý člověk už lidstvu dal, co mu dát měl a nastává jejich čas, jejich doba, jejich šance postavit se do čela a určovat běh příštích dnů. Podle nich máme svůj zenit dávno za sebou, už jsme pokořili svoje Kilimandžáro, nebo svůj Everest a teď jsme na sestupu. Někteří z mladých Arabů s úsměvem dodávají, že nejvíc horolezců umírá právě při sestupu, kdy jsou horolezci unavení, vydali se ze všech sil, chybí jim ostražitost a vůle. Nejprve mě to děsilo. Ale nakonec – k čemu by mi byl děs? Proč by mě měli děsit věci, které tuším už tolik let. Svět bílého muže se vyčerpal a je na odchodu ze scény, chtělo by se říct, že to je neodvratné.
Jenže se mi s tím nechce smířit. Někde hluboko ve mně se vzdouvá trocha odporu, a čím víc o tom přemýšlím, tím odpor ve mně roste. Ne vůči Asiatům, ne vůči Arabům, Afričanů a Latinoameričanům, ale vůči těm borcům, kteří řídí můj svět a kteří ho řídí tak nesmyslně a blbě, že prostor bílého muže dávají tak snadno všanc. Musí se zrovna za mého života a za života mých dětí stát mému světu to, co stalo Řecku po Alexandrovi, co se stalo Kartágu po Hannibalovi, co se stalo Inkům po Huayano Capacovi, co se stalo Římu po posledním císaři? Nechci, a nemohu se s tím smířit.
Zdá se to být přirozeným během světa. V různých časech, na různých místech se taková situace opakuje celkem pravidelně. A je jasné, že je to velmi nepříjemné pro ty, které to bezprostředně postihuje. Proč se to děje zrovna nám?
Chybí nám vůle po vítězství, změkli jsme. Neumíme už dávno uvažovat jako boží bojovníci. Chybí nám jejich sebedůvěra, jejich bojechtivost, která věří klidně i na zázraky. Nepotřebují racionální argumenty, nesvazuje je skepse a tzv. korektnost. Chybí nám víra, že právě já jsem nástrojem spásy a můj meč rozhodne poslední bitvu. Bohužel tohle všechno chybí i našim vůdcům.
Moji vůdci se nesoustředí na ochranu mého světa. Jsou oslepeni vlastní touhou po moci, mají pocit, že narazili na zlatou žílu a že pro ně neplatí daná pravidla, příkazy lidské slušnosti a morálky. Sliby dané před volbami jsou jim pro smích a smlouvy s voliči se mění v cáry papíru. Právo je to, co jim vyhovuje a zločinem se stává to, co oni označí zločinem. Místo toho, aby chránili prostor pro svůj národ, používají národ k tomu, aby pravidelně doplňoval pokladnici, nehledě na to, že tím jenom oslabují náš prostor. Musíme vymyslet, jak se jich zbavit a jak třeba po malých velmi praktických krůčcích ochránit svůj svět. Musíme kašlat na to, že nám to bude někdo vyčítat, že nám bude nalepovat na záda, že jsme xenofobové, rasisti, nesnášenlivá čeládka. Musíme mít před sebou vědomí, že to neděláme proti nikomu, ale pro sebe a svoje děti.
Lidi na lidi jsou jako saně
člověk na člověka jako kat
podívejte se na ně, musíte naříkat
Obr do pidimužíka mydlí
domnívaje se, že vyhraje
klidně seďme na židli, čtěme Bibli, tam to všechno je.
Napsali v roce 1938 Jan Werich a Jiří Voskovec. Doba se lámala v kostech a světlo na konci tunelu blikalo téměř neznatelným plamínkem. Svět pak prošel peklem, ale nakonec se zvednul z popela. Takže: „Klidně seďme na židli, čtěme v Bibli, tam to všechno je.
Kam může odejít bílý muž (díl první)
http://janpapez.blog.idnes.cz/c/191276/Kam-muze-odejit-bily-muz.html
