Kdyby duše mohla, vykulila by oči a protestovala by, protože už toho měla za sebou docela dost a ráda by si odpočinula. Ale jak je známo, duše nemá co kuliti a čím protestovati. Neměla moc na výběr. Nevpuštěna do Ráje, mohla pouze poslechnout Svatého Petra, nebo odejít do Pekla. A tak se duše Václava rozhodla ještě nějaký čas zůstat se svým lidem a zpovzdálí dohlížet na jeho budoucnost.
Dohlížet na někoho zpovzdálí je trochu nuda. Jen tak si poletovat, to vás nemůže bavit věčně. A navíc, si ani nedáte cigárko. „Takhle to nejde,“ řekla si duše a začala se rozhlížet, do koho by vklouzla. „Jsem unavená a chci co nejdřív do ráje, nemůže to tedy být žádný mladík a nemůže to být žádný velký gauner, i když trošku si zarošťačit by určitě neškodilo. Neměl by být úplně švorc, zasloužím si trochu pohodlí na stará kolena a po všech těch kriminálech potřebuju trochu prostoru. Chci se potkávat se starými kamarády a vzpomínat na staré dobré časy. A musím mít vliv na to, co se děje, jinak se do toho Ráje nedostanu. A nakonec neuškodí, když bude mít Klaus vztek.“
Když si to tak hezky duše Václava srovnala v hlavě (neberte doslova, prosím, protože ještě žádnou hlavu neměla), začala se rozhlížet. Božím dočiněním právě začala v Čechách prezidentská kampaň (ON ví, co dělá, to je snad jasné!) a duše Václava se usmála. „Že mě to nepadlo dřív!“ „Vždyť to mám přímo před očima,“ chtělo se jí vykřiknout, ale jak víme oči ani ústa nemajíce, nemohla tak učinit. „Karel na Hrad!“
Vstoupit do Karla nebyl žádný problém. Duše vstupuje ve spánku a Karel, jakoby stále čekal na nějakou duši, byl vždy připraven. A tak se zrodil „Nový Karel“ a národ povstal z popela. Smutné tváře se začaly projasňovat, umělci vytáhli na barikády s obnaženou hrudí, mládež získala vzor a plastovou placku vyrobenou v Číně, kamarádi z disentu dostali novou příležitost, média dostala šťávu (prosím nepleťte s panem Šťávou) a pan Klaus dostal vztek. „Karel na Hrad“, vykřikla duše Václava, a když se nikdo nedíval, zlehka povytáhla nohavice, aby byly trochu nad kotníky.
